Návrh není obrázek, ale zadání ke konstrukci
Kresba od výtvarníka říká, co má divák vidět: siluetu, barevný akord, dobu, sociální postavení postavy, míru nadsázky. Neříká ale skoro nic o tom, jak se to má udržet na těle. Prvním úkonem v dílně proto není střih, ale rozbor: co v návrhu drží tvar, co je jen vrstva navíc, a co je čistě malířská zkratka, kterou bude nutné přeložit do konstrukce.
Užitečné je vypsat si z návrhu tři různé věci odděleně. Zaprvé siluetu — kde je pas, kde končí rameno, jak daleko od těla jde objem. Zadruhé vrstvy odshora dolů, včetně těch, které na kresbě nejsou vidět, ale bez nichž silueta nevznikne. Zatřetí materiálový dojem: má látka působit těžce, splývavě, škrobeně, ošoupaně?
Otázky, které se vyplatí položit dřív než se stříhá
Většina pozdějších problémů vzniká z nevyjasněných detailů. Kudy se do kostýmu vstupuje? Bude se v něm sedat na zemi? Nese postava přes kostým řemení, brašnu nebo mikroport? Mění se kostým během představení, nebo se jen doplňuje? Odpovědi na tyto otázky určí umístění švů, druh zapínání i to, jestli se podšívka udělá volná, nebo přišitá.
Součástí rozboru bývá jednoduchý technický nákres — plochý, bez stínování, s vyznačenými švy, záševky, zapínáním a délkami. Nemusí být krásný, musí být jednoznačný. Slouží jako společný jazyk mezi tím, kdo kostým navrhl, a tím, kdo ho bude stavět.